Pád do propasti

Tady něco nehraje

Asi v tu chvíli mi to začalo docházet. Byl jsem energeticky úplně na dně, finančně také, protože jsem v průběhu toho všeho, mimo doplnění kampaně, posílal Milanovi peníze na stavbu, nebo třeba na iPad, o který usiloval, aby mohl rychleji stříhat videa. Do doby, než jsem odjel, jsme totiž používali můj. Ano, i na toto jsem přistoupil s vidinou udržení a podpory projektu.

Naprosto mi stačilo, když jsem do telefonu slyšel, jak říká, že na něčem pracuje. Občas také zavolal FaceTimem a kromě něj pracovali i Vadim nebo Ondřej. Melichar už se v tu dobu od projektu tak vzdálil, že jsme se domluvili, že ho odstřihneme úplně.

To už byl začátek května.

Velký pád do propasti

Nemohl jsem se zbavit jakési nemoci Pořád jsem byl nachlazený a začínal se mi zvedat kašel. V noci jsem nemohl stresem spát. Dostal jsem radu dát si třídenní antibiotika, která jsem měl náhodou s sebou. To už nikdy neudělám. Nejenže jsem vůbec nevěděl, co mám za nemoc, ale taky jsem si na antibioticích vesele jel dál v podobném tempu, chodil do školy a řešil stresující dodávku.

Z pozdější perspektivy. Sice nemám žádný fyzický důkaz, ale je velmi pravděpodobné, že se jednalo o Covid-19. Nebo spíše jakýsi spirituální Covid-19. Takže antibiotika byla naprosto neúčinná, v kombinaci s nedostatkem odpočinku mi spíše dost uškodila.

Že je něco hodně v nepořádku mi docházelo bohužel až velmi pozdě a postupně. Nejen, že stála práce na dodávce, ale Milan doslova lhal na sociálních sítích o tom, v jakém je Projekt stádiu. Mlžil také ohledně peněz, které měly přijt z kampaně HitHit a také těch ze soutěže MUNI Start Your Business, kde se projekt za prezentace Vadima dostal na první příčky na byl oceněn nemalou finanční částkou. Dělal jsem co jsem mohl, aby se projekt dotáhl, ale energie zdánlivě utíkala někam jinam…

Poslední rána

Přišla a dala mi naprostý knock-out. Bůh se asi rozhodl, že takovýto život nemám pokračovat. Vůbec jsem nechápal, co se děje. Právě jsem dobíral poslední antibiotika a následující noc byla strašná.

Slíbil jsem druhý den vyrazit opět do Česka pomoci na stavbě a všechno taky tak bylo nachystané. Jenže jsem na to prostě neměl síly. Nula, přečerpáno až do nepěkného dluhu. Seděl jsem tak na své posteli večer před odjezdem a najednou jsem dostal od vesmíru takovou facku, že si nejsem jistý, jestli ten zážitek jde předat prostým textem.

Viděl jsem bílo, které mi problikávalo před očima, nervová soustava mi začala silně pulzovat po celém těle, hlava se mi bolestí málem rozskočila na dvě půlky a já neměl ani páru, co se děje, co mám dělat, jestli mám někam jít? Zmatení. Ani kdyby, neměl jsem na to energii. Poté jsem padl do postele, kde mě čekala naprosto hrozná noc plná nočních můr týkajících se Milana.

Z druhého dne si jen matně pamatuji, že jsem, pořád s bílem před očima, sedl do auta, uháněl po dálnici hlava nehlava, tentokrát ale ne do stodoly, ale domů, kde jsem si pobyl trošku déle, než plánovaný víkend.