Zběsilý začátek stavby

V tomto příspěvku navazuji na příběh o vzestupu a pádu podnikání, který jsem před několika lety zažil. Chtěl bych popsat průběh prvních měsíců spolupráce na Projektu, abyste se mohli vyvarovat podobných chyb a nenechat se strhnout proudem jako já.

Na konci roku 2021 jsem kývl na spolupráci, v lednu mě ale ještě čekalo zkouškové a do toho se rozjížděly plánovací přípravy Projektu. Koncem března jsem plánoval odjet na Erasmus, na který jsem se těšil od začátku studia. Do té doby jsem Projektu chtěl dát maximum energie. Jak to probíhalo se dozvíte níže.

Lednové přípravy

Vrhli jsme se do práce ve vysokém tempu po hlavě. Už v prosinci jsem navrhoval, jak by mohl být vnitřek dodávky uspořádaný a měl jsem načrtnutý koncept energetického řešení.

Milan v průběhu času vybíral dodávku. V lednu jsme se jeli podívat asi 300 km na Peugeot s chladírenskou vestavbou, který jsme nakonec nekoupili, protože byl vnitřní prostor moc těsný. Já se věnoval zkouškám, a tak výběr uzavíral Milan, který si vyčíhl Citroen Jumper L3H3 z jedné Zlínské stavební firmy.

Zkoušky se mi až na jednu povedly, bohužel to byla ta nejtěžší ze semestru. Byl jsem tak ponořený do projektu dodávky, že jsem se nedokázal pořádně soustředit se na učení. Projekt mi vháněl krev do žil, byl mnohem zajímavější, než kovové konstrukce. Za důsledek to ale mělo to, že jsem zkoušku úspěšně zakončil až o rok později.

Milan se jen do Zlína na dodávku podívat sám. Z jeho reakce jsem pochopil, že dodávka bude v pořádku, fotky, které poslal, nenaznačovaly nic zásadního. Věřil jsem mu. Ale mohl jsem trochu tušit, že dodávka od stavební firmy nebude to pravé ořechové. Protože tlačil čas, dodávku jsme se rozhodli koupit, platil jsem převodem na účet na základě faktury. Nastalo zdržení, protože člověk, který vyřizoval přepis, chytil covid-19, a tak se převzetí asi o týden muselo posunout.

Vydali jsme se na místo tedy tentokrát již oba, převzít si dodávku. Jak se dalo očekávat, byla dost vybydlená po stavbě, na boku měla nějakou korozi, no prostě vůbec ne ideální stav. Nečekaně byla nabízena za jednu z nejnižších cen, která se dala na internetu vidět. Neměl jsem z toho radost, ale nadšení z toho, že se nám konečně podařilo sehnat auto na přestavbu, vyhrálo.

Takový malý detail. Částku za přepis měl mít nachystanou při převzetí Mílan. V kanceláři však vypadal překvapeně a omlouval se, že zapomněl peníze nachystat. Nejednalo se o relativně velkou částku, tak jsme šli do bankomatu a já peníze vybral a následně zaplatil. Varování, které jsem přehlédl.

Únor ve stodole

V únoru se děly věci. I přes stav dodávky jsme začali investovat desetitisíce do její přestavby, místy spíše opravy. Bojovalo se na několika frontách, s ručním nářadím ve stodole, která patřila Milanově příbuzné, která ani netušila, co se v ní děje. V mezičase dobíhaly práce na navrhování interiéru, rozvodů vody se zásobníkem a ohřevem, elektřiny s fotovoltaickými panely, topení, větrání. Téměř vše bylo na míru pro tuto dodávku, obrovská spousta práce, jejíž většinu jsem zajišťoval.

Do toho se vše zaznamenávalo do excel, do poslední položky, kterou jsme plánovali objednat. Objednávky chodily ve vlnách, od malých zásilek po velké typu plasty na stěny koupelny a fotovoltaické panely s hliníkovým systémem, který byl jak jinak než navrhnutý na míru.

A aby toho nebylo málo, Milan chtěl vše dokumtenovat na sociální sítě tak, aby každý den večer vyšlo video o stávajicím pokroku. Instagram zažíval boom, TikTok ještě větší, během chvilky jsme měli 10.000 sledujicích a na jednom videu asi čtvrt milionu shlédnutí. Nepopírám, propagace byla velmi, velmi efektivní. Mimo to fungovaly webové stránky.

Nejedno ráno jsem v minus sedmi stupních ležel pod dodávkou a montoval něco na způsob výfuku od dieselového topení. Práce bylo nad hlavu. To, co jsem zmínil, byl zlomek úkonů, které se prováděly. Aby toho nebylo málo, na místo jsem cestoval z domu pravidelně tak 2 – 3 x týdně. Práce navíc zdržovalo natáčení videí, které sice bylo účinné a docela zábavné, avšak celý proces velmi zpomalovalo.

Jarní chaos

Abych nezapomněl, ne vždy jsme na práci byli sami. Melichar se účastnil začátku projektu, ale docela brzy se vzdálil a byl spíše pozorovatelem, než účastníkem. Byl ale účastníkem kampaně na HitHitu, crowdfundingovém webu, kde jsme usilovali o vybrání částky něco přes 100.000 Kč. Také se zapojil Vadim a Ondřej, známí Milana. Ondřej občas přijel s něčím pomoci fyzicky, Vadim pak fungoval jako jakýsi organizátor na dálku, který měl často větší přehled o průběhu než já.

Aby toho nebylo málo, Milan kromě HitHitu naléhal na to, aby se projekt šel odprezentovat do soutěže Start Your Business na MUNI. Podklady připravoval Ondřej, který měl projekt jít také odprezentovat. V tu chvíli jsem v tom neviděl problém, mohly přibýt další prostředky na přestavbu. (Pozn. V tu chvíli jsme už dohromady překročili v proinvestovaných peněžích do čádu statisíců.) Jenže večer před prezentací Vadim onemocněl a Milan mě přemlouval, ať tam zajdu místo něj. Podlehl jsem a ve spěchu jsem do sebe za večer nasoukal data a prezentaci, která mám zítra předvést komisi. V tu chvíli mě ani nenapadlo, že business plan a další vytyčené cíle se vůbec nemusí shodovat s realitou.

Na soutěž jsem vlastně přišel přeříkat to, co mi bylo předáno. Dost jsem se snažil a asi to vypadalo přesvědčivě, takže projekt se dostal do dalšího kola.

Odjezd ve spěchu

Přišel konec března a chýlil se můj čas odjezdu na Erasmus. Záležitosti jeho se týkající jsem poslal na druhou kolej, nebo spíše tak šestou. Vše jsem řešil na poslední chvíli či až po příjezdu. Poslední den před odjezdem jsme ještě do večera řešili nějaké technikálie ve stodole, téměř jsem se nemohl odpoutat. Čekal tam na mě otec, který mě slíbil odvézt domů, odkud jsem druhý den plánoval vyrážet autem na cestu asi 600 km dlouhou. Nakonec jsem však práci přece jen ukončil, rozloučil se s Milanem i jeho rodinou, domluvil se, že budeme v kontaktu a že přijedu, jakmile budu moci.

Druhý den jsem již svištěl po dálnici ve svém BMW 5. řady, na sedadle spolujezdce spolužačka z gymnázia, která jela studovat ve stejném termínu na stejné místo. Kufr plný zavazadel a monitoru. Není se čemu divit, že jsem byl totálně utahaný, při bdělosti mě držela snad jen lidská přítomnost a káva z McDonaldu u odpočívadla.

Asi ani jeden z nás v tu chvíli neměl představu, jak se bude stavba a projekt dále vyvíjet. Kampaň na HitHitu se nebezpečně blížila konci a spolu s ním také deadliny pro odměny, mezi které Milan ambiciozně zařadil i půjčení dodávky, nebo třeba trička s logem, které nikdo zatím neřešil. Jenže realita byla taková, že dodávka dokončená nebyla, téměř nic tam pořádně nefungovalo a navíc se začala objevovat zanedbaná údržba, jako třeba potřeba vyměnit olej nebo koupit nové pneumatiky. V takovémto stavu jsem dodávku rozhodně nikomu půjčit nechtěl. Vlastně, ani bych nemohl, oficiálně patřila Milanovi. Jak tohle mohlo dopadnout? Rozhodně ne hladce, a o tom jak konkrétně to bylo se rozepíšu zase v dalším příspěvku.

Do té doby na sebe dávejte pozor, dopřejte si lásku a dejte si pozor, abyste se v honbě za zdánlivým úspěchem neřítili do podobného pekla, které mě čekalo. 🙂


Comments

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *