Další týdny plné chaosu

První týden letargie doma

Po příjezdu jsem nebyl schopný absolutně ničeho. Moje tělo i hlava vypověděly službu. Spal jsem daleko přes desítku hodin každý den, většinou jsem se odebral ke spánku i v průběhu. Nebyl jsem schopný přímo uvažovat a nějak rozumně komunikovat s ostatními. V tu chvíli jsem se cítil úplně beznadějně, jako prázdná skořápka.

Byl na mě vyvinut nátlak, abych se nechal hospitalizovat, cítil jsem ale, že to problém nevyřeší, spíše by mi to přidalo problémů. Moje tělo šlo dalece přes zdravý limit výdeje energie a dorazila ho nemoc. Byla z toho jediná cesta ven a to odpočinek. Takový, na jaký jsem nebyl léta zvyklý, pořád jsem byl v jednom kole ať už ve škole, sociálním životě, poslední měsíce s dodávkou.

Asi někdy v průběhu, nebo lehce předtím, mi na YouTubu začaly vyskakovat videa o Burnoutu, tedy vyhoření. Velmi rychle jsem pochopil, že to s vysokou přesností charakterizuje můj případ. Na jednu stranu mi tato informace ulevila, na druhou stranu mi do hlavy dorážel hlas, který mě hanebil za to, jak si to představuji, že jsem mohl vyhořet jako student, ani ne v dostatečně náročné situaci. Byla to reflexe mého okolí, které podobnou zprávu místy, ikdyž nepřímo, implikovalo. Dnes vím, že každý má svůj práh jinde, tenkrát jsem si toho nebyl vědom a tyto řeči mi rozhodně nepomohly. Na svůj talíř jsem si toho naložil až až.

Vrátím se zpátky?

Série nočních můr pokračovala a to jak metaforicky, tak i doslovně. Hlavou se mi honila spousta strachů. Největší byl asi o dodávku, jak to bude dál vypadat? Od odjezdu z Německa jsem odložil telefon a s Milanem nekomunikoval. Cítil jsem z celé situace podvod a tušil jsem, že se potřebuji od věci distancovat, nabrat alespoň trochu sil a začít vyjednávat.

Aby toho nebylo málo, běželo mi studium ve vedlejší zemi, kde jsem k předchozímu skluzu každým dnem nabíral další. Byl jsem si vědom podmínky, že musím splnit všechny zapsané kredity, protože jsem se rozhodl riskovat a jít na minimální splnitelnou hranici. Už tak jsem byl finančně docela očesaný a další stres jen přiléval do pekelné směsice úzkosti, která mnou smýkala.

Už jsem byl doma skoro dva týdny. Téměř jsem ztratil naději, že se budu moci vrátit na Erasmus, popravdě, bál jsem se tam v tomto stavu odjet. Jedno ráno se však lehce překlopila miska vah a já u snídaně prohlásil, že se vrátím zpátky. Bylo to jediné řešení, protože doma jsem byl doslova jako Zombie a neměl ani žádnou činnost, která by mě pomohla se vyhrabat z jámy. Byla tu ale záležitost s Milanem a já se rozhodl se s ním před odjezdem potkat.

Setkání s Milanem

Dnes už bych se mu v takové situaci vyhnul, ale asi jsem se to potřeboval naučit jak se říká – tvrdou cestou. Kontaktoval jsem ho, že chci řešit, co bude dál. Záměr jsem měl jasný – končím na projektu, což jsem dost jasně oznámil v odeslaném mailu. Chtěl jsem se ale domluvit na nějakém vyrovnání, alespoň jeho zárodku. V projektu jsem měl proinvestováno okolo 150.000 Kč, stovky hodin času a to nepočítám osobní náklady typu diesel, který jsem projezdil z Německa.

Nějak jsme se domluvili, myslím, že byl jeho návrh podívat se tam, kde jsme skončili. Jednalo se o turnaj v JetSurfu, kde mimo jiné vystupoval jeden vzdálený spolužák, který do projektu přispěl na HitHitu. Z nějakého důvodu, ikdyž to bylo naprosto zbytečné, jsem souhlasil.

Přijel jsem na místo dopoledne. Milan pozdě, nakonec se ukázal, dovezl ho nějaký jeho známý autem. Byli jsme úplně na jiné vlně, jakoby naprosto nerespektoval, že na projektu razantně končím. V průběhu času, který jsme strávili sledováním závodu, se mě snažil lanařit, abych pokračoval. Ukazoval mi bezdrátové mikrofony, které koupil, pravděpodobně za peníze z HitHitu, o které jsem v tu chvíli už ani nestál a nepočítal, že je budu vymáhat.

Ten den si pamatuji jako moje první setkání s panickou atakou. Stalo se to, když jsme se bavili. Najednou mnou se mi sevřel hrudník, byl jsem téměř paralyzovaný. Mohl jsem se hýbat a dělat, že jsem součástí konverzace, ale nemohl jsem najít niť. Zmatený o to víc, že jsem se s termínem nikdy nesetkal a také jsem měl lékaři diagnostikovaný sklon k vysokému krevnímu tlaku jsem se vystrašil ještě víc. Nevěděl jsem ale co dělat, Milanovi jsem se svěřovat určitě nechtěl.

Den skončil tak, že jsem ho ještě pozval na langoš, protože když jsme přišli ke stánku, tvrdil, že u sebe nemá peníze. Bizár nejvyššího kalibru, a tím poukazuji i na svoji naivitu. Ještě jsem ho svezl autem po cestě. Ničeho jsme se samozřejmě nedobrali, jel si svoji rétoriku a já byl většinu času moc mimo na to, abych mu nějak výrazně oponoval.

Panická ataka v2

Aby den byl ještě veselejší, tak uvedu ještě to, co následovalo. Po příjezdu domů jsem se snažil jít spát, poněkud rozrušený, ale přece, relativně v klidu jsem si ležel v posteli. V tu chvíli extrémní bolest na hrudi v oblasti srdce.

Projela mnou tak silně, že jsem byl reálně přesvědčený, že mám infarkt. Unavená hlava to vyhodnotila přesně takto. A bolest to byla velmi realistická. O panických atakách jsem, jak jsem již zmínil, nevěděl, termín psychosomatika mi byl také cizí. Proto jsem noc završil na urgentním příjmu kardiologického oddělení v nemocnici, kam mě odvezli sanitkou. Velice nepříjemný proces, o to více, že se ke mně, hlavně v sanitce, stavěli jako k simulantovi. Vyšetření kromě vysokého tlaku nic neprokázala, málem mě poslali domů, když na poslední chvíli v čekárně za mnou přišel jeden z doktorů, že si mě přes noc nechají na lůžkovém oddělení na sledování.

Nevěděl jsem, jestli je to dobře, nebo špatně. Byli asi tři hodiny ráno a já jsem měl v tu chvíli chuť na tomto světě radši neexistovat. Ač to zní spíše jako scéna z akčního filmu se špetkou bizárního humoru, jsou to moje autentické zážitky.

Mimo to poslední týdny předtím provázely silné bolesti hlavy, spíše jako napětí než klasické. Jednalo se o jakousi formu zánětu, která byla spojená s bolestí celého těla skrze svaly a měla velmi blízko k náběhu na autoimunitní onemocnění.

Nepřeji nikomu, aby se do podobné zdravotní, emoční, mentální, spirituální (další aspekty si doplňte) situace dostal. Byl to zážitek, který mi silně posunul vnímání světa. Prošel jsem kromě bolesti také velkou dávkou psychologické zátěže a poznal bezmoc, kdy nikdo nevěděl, jak mi pomoc. Začala dlouhá cesta mé životní obnovy, která trvala roky a během níž mě provázela obrovská spousta přidružených onemocnění a symptomů.


Comments

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *