V tomto článku navazuji na sérii o mé zkušenosti s podnikáním, které bleskově nabralo na obrátkách, aby se záhy poté proměnilo v popel. Zaměřím se na to, jak nezačít svůj Erasmus a že není moudré u toho na dálku organizovat přestavbu dodávky.
Mrazivý příjezd do východního Německa
Do Německa jsem přijížděl koncem března. V Česku již počasí silně implikovalo jaro, tudíž jsem neváhal a cestoval v krátkých kalhotech. Cesta, kromě obrovské únavy, probíhala relativně bez zdržení. Zádrhel přišel až na místě, když jsem vyložil spolužačku a zaparkoval u svého domluveného ubytování – koleje, která primárně sloužila pro studenty vedlejší hudební fakulty, ale jak vidno, i pro ostatní.
Herr Möser, správce objektu, mě ale hned přes interkom poslal studenou sprchu. Nemůžu se dnes nastěhovat, nejdřív to bude možné za dva dny podle oficiální smlouvy. To jsem mohl předpokládat, ale trošku jsem doufal ve flexibilitu. Nebylo tomu však z Německé strany tak. Spolužačka mi nabídla, že můžu do té doby přespat u ní, což sice nebylo vůbec ideální, ale nechtělo se mi platit za hotel.
Kývl jsem. Později jsem byl ale vystaven ještě nepříjemnější situaci. Kombinace všeho z posledních dní spolu s cestou, nepříznivým počasím (které bylo znatelně chladnější oproti Českému a foukal ledový vítr), a stresu z bydlení mě nalomila. Začala mě nepříjemně bolet hlava a v krku. Vyřešil jsem to odpočinkem a práškovým paralenem, ale nebyl to rozhodně vůbec dobrý start.
Napjaté dny a týdny
Následující dny byly zasvěceny aklimatizaci na místní prostředí. Kromě poznávání nového města a seznamování se s spolubydlícími a blízkobydlícími taky chaotické registraci do několika webových systémů nutných k přihlášení kurzů, jejich samotné vybírání, protože nebyly předem zveřejněny a zařizování věcí typu studentské karty a registrace na radnici, kterou po nás i přes několikaměsíční dobu pobytu požadovali.
Nebylo by toho málo, ale do toho jsem ještě byl téměř nonstop na telefonu a řešil věci ohledně Projektu. Tu jsem radil, jak namontovat panty na dvířka, tam jak připojit vodu. Jindy jsem zase zaskočil a připravil informativní video, protože Milan nestíhal.
V tu dobu taky začaly kurzy, přihlásil jsem se na jeden bakalářský a dva magisterské, namíchané v Němčině a v Angličtině, každý s úplně jinou skupinou lidí. S méně motivovanými nerozkoukanými německými prváky, jiný zase s vysoce produktivními a upjatými, nebo se skupinou téměř geniálních inženýrů z blízkého východu, s jimiž jsem sdílel téměř jen název předmětu.
Do toho jsem si neodpustil zajít na studentskou grilovačku, abych se seznámil, tam jsem pomohl vedlebydlící nastavit WI-FI na routeru, tu jsem řešil do noci daňové přiznání na dálku, jehož splatnost se blížila.
Peklo na zemi
To jen pro ilustraci, jaký to byl chaos. Neměl jsem téměř žádný záchytný bod, všude se roztrhlo absolutní peklo, Milan mě bombardoval telefonem doslova každou chvíli od východu slunce do noci. Spolubydlící z Číny nemluvil Německy a téměř ani Anglicky a chtěl po mě, abych mu pomohl s registrací na kurzy, tam si začal stěžovat, že mu skončilo povolení k pobytu.
Všude jen stres. Také končila kampaň na HitHitu a po úvodním rychlém nárustu díky popularitě na sociálních sítích se finanční příspěvky dost zpomalily. Zbýval asi den do ukončení a bylo očividné, že i přes malou chybějící částku se cílová nevybere, což by znamenalo neúspěšný projekt a žádné finance. Mluvili jsme s Milanem do telefonu a našel jsem řešení. Pošlu chybějící částku z cizího účtu a jména. Díky tomu tak kampaň dopadla úspěšně a vybralo se asi 120.000 Kč, pokud si to dobře pamatuji.
Euforie z úspěchu ale rychle přešla. Narůstala zátěž v kurzech, které jsem si zvolil a úplně jsem v tom plaval, nechytal jsem se ani v jedné skupině. Ze super zajímavých předmětů se staly noční můry, kde jsem nejen sám stál na pokraji propasti, ale přitahoval k němu i týmy, s nimiž jsem pracoval na skupinových projektech. Taky se blížily deadliny naslibovaných odměn na HitHitu. Lidé začali bombardovat instagram a TikTok otázkami, jak to s nimi bude. Jeden víkend jsem se sbalil, vyrazil jsem autem a jako s tryskou v zádech uháněl 600 km do stodoly, kde jsem dva dny s Milanem do úplného vyčerpání montoval, abych se pak vydal na stejnou zpáteční cestu do Německa studovat.
Jenže práce jaksi neubývalo, zásadní věci, na kterých jsme se domluvili, stále nebyly hotové a Milan mezitím plánoval úžasné léto plné výletů do zahraničí.
Pokračování v dalším postu, do té doby na sebe dávejte pozor a nenechte se strhnout do podobné černé díry. 🙂
Leave a Reply