Krosna již tou dobou praskala ve švech. Doslova. Ačkoliv jsem se v průběhu cesty zbavoval některého starého oblečení s dírami, přesto objem nových věcí převažoval a musel jsem tak balit opravdu úsporně. Jen pro představu, co se dá do 35 l krosny (kterou jsem mimochodem měl už asi od základní školy) umístit:
- Trekové boty, funkční tričko a mikina, trekové kalhoty, lehká bunda, asi pět triček, krátké kalhoty, plavky a rychleschnoucí ručník včetně spodního prádla. Třílitrový vak na vodu, ano, v této konstelaci jsem do něj dostal asi 1,4 l vody na cestu zpět. Bylo opravdu horko. Pyžamo, které jsem na konci vyhodil. Předtím asi dvě trička, kterých jsem se zbavil.
- Elektronika: Pouzdro na Insta360 naplněné kamerou a příslušenstvím, Evropská nabíječka, protože mě nenapadlo, že ji moc nevyužiji, univerzální cestovní adaptér, který jsem si na místě pořídil. iPad s Apple Pencil a nově MacBook Air v koženém 16” portfoliu. Ke všemu kabely a drobné příslušenství.
- Maloformátová bible, kterou jsem si vezl z Česka, nově také Courage To Be Disliked.
- Hygienická taštička
- Další drobnosti jako pas, malá peněženka, sluchátka.
Možná jsme něco vynechal, ale pointa je, že batoh byl opravdu využitý na 133 %. Až se horní zip měl někdy tendenci rozjíždět a stahovací hrdlo již službu vypověděl a natrhlo se.
Cesta na letiště, která mě čekala, byla docela komplexní. Ve srovnání s celkové cestou, kterou jsem měl v příštích více než čtyřiceti osmi hodinách urazit, byla ale hračkou. Cestoval jsem z předměstí Vancouveru vzdáleného asi 40 km od Downtownu přes Atlantik do střední Evropy, kde jsem dále přesedal na let do Prahy a místní dopravou směřoval do obce na Vysočině, kam v tu chvíli už nejel autobus, proto jsem musel z nejbližšího Žďáru nad Sázavou dorazit poslední kilometry taxi.
Vyrazil jsem něco po desáté hodině autobusem na nejbližší autobusové nádraží, poté rychlostním autobusem R3, který ho spojoval s již Vancouverským přestupním uzlem Coquitlam Central. Tam mě čekal přestup na Skytrain, myslím že Millenium line, následně přestup na Expo line, příjezd na konečnou a přestup na Canada line, která již konečně mířila na letiště YVR. Můj záměr stavit se ten den ještě na pláž jsme pro komplikovanost vypustil a vyměnil ho za více času na letišti.
Tam jsem ho strávil ve Sky team Lounge. Oproti zkušenosti z Prahy, kde mě do Erste Lounge na Dragonpass z Revolutu nechtěli pustit (zdá se, že ho považují za podřazený jiným vstupům) tady žádný problém nebyl. Užil jsem si několik hodin ve vyvýšeném prostoru s přístupem k samoobslužnému bufetu (hlavní jídlo, saláty, polévky, zákusky, pečivo, pití jak točené tak v plechovky v lednicích), k nudlovému baru, s pohodlnými křesly se zásuvkami. Nachází se zde také pracovní oddělení a sprchy. Je potřeba říct si o vstup, ale dostanete za to košík s ručníky s fénem. Sprchové gely jsou na místě a můžete si užít osvěžující sprchu v soukromé koupelně s WC a umyvadlem. Využil jsem.
Pak už jsem nasedl na zhruba desetihodinový noční let do Zürichu. Měl jsem docela nepříjemnou společnost, ale dělal jsem vše proto, abych zůstal ve své formě a trochu si odpočinul. Obecně z Edelweiss nemám tak dobrý pocit jako z předchozího letu s Lufthansou, ale základ tak je podobný: deka a polštář je. Jídlo bylo při tomto letu servírováno dvakrát. Bohužel jsem nenašel možnosti mít vegetariánské a bezlepkové, večer byli jako vegetariánské nabízeny nudle.
Ranní přistání v Zürichu, čas pro pohodlný přestup a hygienu v umývárně. Následoval let Swiss Air do Prahy, který měl nakonec zpoždění při odletu, to mi ale už nevadilo. Byl jsem docela jetlagnutý a kromě asi tří přerušovaných hodin v letadle jsem toho moc nenaspal. V Praze jsem si dal na letišti polévku. Bylo odpoledne. Nakoupil jsme si v Bille nějaké věci na cestu, abych měl dost energie a vody dorazit. Autobus na hlavní nádraží k mému překvapení neodjížděl od příletového terminálu dva, ale bylo nutné přejít parkovištěm k terminálu 1 – odletům. Staví nahoře na Wilsonově, kde lze do hlavní haly přijít točitými schody. Zastavil jsem se na chvíli v literární kavárně, pak nasedl do vlaku směrem Žďár.
Z Prahy na Vysočinu bylo kvůli výluce nutno přesedat v Havlíčkově Brodě na autobus. Překvapilo mě příjemně vypadající spravená nádražní budova. Užil jsem si také letní odpolední projížďku po vysočinských kopcích a dolinách. Ve Žďáru k mému. Štěstí měli do dvaceti minut volné taxi. Při únavě jsem měl trochu úzkost o to, jestli mi nakonec bude stačit 500 Kč, které jsem měl jediné v hotovosti. Taxametr nabíhal podezřele rychle. Zastavil se ale včas na 450 Kč a já si tak mohl vzít věci z kufru a konečně si dát sprchu. Cesta je úspěšně u konce!
(Tohle byla pravděpodobně zatím časové nejnáročnější přesun, který jsem absolvoval na jeden zátah. Ani cesta do Indonesie a zpět netrvala tak dlouho.)
Leave a Reply