Návrat na Erasmus

Abych shrnul několik posledních příspěvků. Během lusknutí prstu (několika měsíců) jsem se dostal z pozice, kdy jsem se vnímal jako úspěšný student, který žil relativně zdravý život a dařilo se mu i v sociální a finanční oblasti, do stavu, kdy jsem se cítil jako vegetativní houba. Naprosto vyždímaný jsem měl občas problém ujít desetiminutovou vzdálenost, protože mi docházely síly. Panické ataky mi svíraly hrudník

Někde jsem se dočetl, že se jedná o zážitek podobný svěrací kazajce. S tou zkušenost sice nemám, ale zhruba tak si ji představuji.

Moje psychika byla na absolutním dně Mariánského příkopu. Nikdy předtím jsem se necítil hůř a neměl vyšší koncentraci negativních myšlenek. Myslel jsem, že je se mnou konec. Věci, které jsem předtím dělal běžně, jsem najednou nedokázal. Nemohl jsem se soustředit. Nemohl jsem se učit.

Bojím se řídit celou cestu

Rozhodl jsem se pro návrat, ale nebylo to jednoduché. Bál jsem se řídit celou cestu, kterou bych kdykoliv předtím sfouknul bez mrknutí oka. Nechal jsem se proto odvézt ve svém autě alespoň první dvě stovky kilometrů. Na parkovišti jsem si složil sedačky a před zbytkem cesty (asi 400 km) se v centru hlavního města prostě přikryl dekou a spal. Tak jsem byl unavený a bál jsem se nepozornosti na cestě. Najednou i z mé oblíbené činnosti, řízení, se stala noční můra.

Všichni vypadají, jako by se nic nestalo

Po návratu se na první pohled zdálo, že se nic nezměnilo. Všichni si jeli své režimy tak, jako předtím. Já vše ale prožíval naprosto jinak, můj vnitřní svět byl zbořený jako Hiroshima po atomovém útoku. Měl jsem najednou problém navázat spojení s lidmi, což jsem neznal. Socializace a hlavně pobyt ve větší skupině mi přinášely úzkost. Z chození na přednášku nebo ještě hůře do kantýny, kde se lidi nahlas bavili, jsem začal mít strach.

K tomu jsem plaval ve všech předmětech a zrovna v tuto chvíli, protože se blížil konec semestru, přibýval tlak na práci ve skupinách. V jedné jsem rezignoval, na rovinu jsme přiznal, že řeším osobní problémy a že nebudu moc nápomocný. Fungoval jsem alespoň jako porozovatel. V druhé skupině, kde jsme se stýkali osobně, jsem ale vypustit nemohl, všichni byli velmi zaměření na výkon a kvalitu a tak jsem se ač nerad musel posunout do pozice přijímání částečných zadání.

Nebudu ani moc zabrušovat do toho, jaké úsilí mi vzalo sepsání kousku textu v Němčině nebo nějaký jednoduchý kognitivní úkol. Vše mi trvalo neskutečně dlouho a připadal jsem si, že na mě pohlíží jako na neschopného Čecha. Nevím, jestli tomu tak bylo, ale všiml jsem si, že částí mé práce raději přepsali nebo upravili, než aby se o tom semnou bavili.

Ve třetím předmětu jsem naopak se naopak cítil jako ten, co musí zabrat, dát tým dohromady a dotáhnout ho k výsledku. Samo od sebe se totiž nic nedělo, moc dobře nefungovala komunikace a každý měl jinou představu o tom, co se dá navrhovat. Jednou se stalo, že dva ze tří přišli na domluvenou schůzku výrazně pozdě, třetí nedorazil vůbec a moje nervy to už opravdu nezvládaly. Cítil jsem, že se hodně nestíhá, odevzdání bylo blízko a nedokázal jsem si vysvětlil, proč se tohle děje.

Plavání mě drží nad vodou

Během posledního měsíce na Erasmu mě drželo od dalšího zhroucení jen velmi málo. Vůbec jsem nebyl zvyklý na takovýto styl, zaměření a množství práce.

Jedna z věcí byl místní venkovní bazén, kam jsem pravidelně chodil plavat. Tělo mi pomalu začalo povolovat pohyb a tohle byl první, který mi v rozumné dávce dělal dobře. Také jsem k tomu začal přidávat jízdu na kole, což díky krátkým vzdálenostem bylo ve výsledku ještě komfortnější, než chodit pěšky.

Taky jsem se pomalu začal účastnit víkendových hiků po dané spolkové zemi, které spočívaly běžně v jízdě vlakem na nějaké místo a chození za poznávání okolí. Bylo to pro mě sice náročné, ale měl jsem alespoň pocit, že dělám něco zdravého na čerstvém vzduchu. Taky jsem měl možnost se začít zase socializovat. Sice jsem uvnitř sváděl obrovské boje a sociální kontakt byl spíše povrchní, bylo to v tu chvíli alespoň něco. Díky i za to.

Zkouškové

Nevím, jak se to vše sešlo. Průběžně jsem kromě projektů do školy moc nedělal, minimálně tak působilo moje sebevědomí. Moje víra v to, že zkouškové můžu zvládnout, slábla. Většinu věcí jsem nechal na poslední chvíli, tady jsem ještě dopisoval část textu pro jednu skupinu, tady byl prezentovat projekt pro druhou.

Najednou bylo po zkouškovém. Nechápu jak, ale projekty, kde jsem měl pocit, že jsem vůbec neměl páru, co jsem v nich dělal a počítal, dostaly od poroty pozitivní hodnocení. Dokonce jsem dostal pochvalu od týmu, jak jsem při prezentaci obhájil jednu jeho část, když jsme se dostávali do úzkých.

Na výsledky zkoušel jsem si dlouho počkal, přišly až po několika měsících od dokončení. To už jsem byl dávno zase v Česku a integroval, co se to sakra za posledního půl roku přihodilo. Byl jsem pořád v napětí, jestli nebudu muset vracet peníze, kdybych něco nesplnil.

Bylo napůl zázrakem, že jsem všemi zkouškami prošel, a to ještě na pěkné známky. Částečně pomohlo i zahrnutí projektů do výsledné známky, což je celkem běžná praxe v Německu, celkově se mi ale upevnila víra v něco vyššího. Ve stavu, v jakém jsem byl před zkouškami, jsem přece nemoh dosáhnout tak dobrých výsledků!

Slovo na závěr.

Mám několik záměrů, proč toto sepisuji. Jednak to dělám pro sebe, zpracovávám a integruji zbytky několik let starých zážitků, které mi obrátily život na ruby a byly katalystem k velkým změnám.

Nemenší motivace je ale taky tímto textem pomoci. Byl bych velmi rád, kdyby se dostal v pravou chvíli k lidem, kteří se možná nacházejí v podobných situacích. Chtěl bych, abyste neztráceli víru a naději, ať se racionálně situace zdá jakkoliv špatná. Bůh existuje a víra opravdu může dělat zázraky.

Také bych byl rád, kdyby kdokoliv, kdo se pozná ve vztahu, ať už partnerském, obchodním, nebo jiném, s osobou mající podobné vlastnosti jako Milan, velmi zpozorněl. Nebudu se tu zabývat psychodiagnostikou, tomu už jsem věnoval času spoustu, nejde mi ani o jeho očernění, proto ve článcích neuvádím pravá jména. Ale jeho chování nebylo rovné, nebylo férové a nebylo lidské. Není správné lidmi manipulovat pro svůj prospěch, lhát, vodit je za nos, nerespektovat je jako lidi, natož jako partnery.

Takové chování je potřeba nazývat pravými jmény, konfrontovat. Pokud dlouhodobě nedochází ke zlepšení, pak je z mé zkušenosti dobrou volbou odejít. Zrušit spojení na telefonu, sociálních sítích, zamezit kontaktu. Není žádná movitá věc, finanční suma nebo fantazie úspěchu, která stojí za újmu na emočním, psychickém a fyzickém zdraví (a věřte, že jsou velmi pevně provázány). Já se naučil, dovolím si znovu použít stejnou frázi, tou tvrdou cestou a nerad bych, aby ji někde musel šlapat znovu.

Další věc, kterou je pak třeba podchytit, je proč se člověk do takového zraňujícího vztahu/spolupráce/partnerství dostal. Proč jsem si nasazoval růžové brýle, nebyl v kontaktu s realitou? Proč jsem přehlížel očividné lži? Proč jsem se cítil, jako že nemám ve věci hlas a proč jsem nechal tolik věcí plavat? Já věřím, že již odpovědi na většinu otázek znám. A chci podpořit každého, s kým toto rezonuje, aby se jimi zabývali také. Nejlépe ale z bezpečného prostředí. 🙂

Díky, mír a lásku s vámi. Bůh je velký.


Comments

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *